Obsah seminární práce :

Kapitola Strana

Obsah seminární práce 1

1. Úvod 2

2. Německo za Viléma I. 2

3. Německo za Viléma II. 2 - 3

4. Evropské spory v Zámoří po roce 1900 3 - 4

5. Situace na Balkáně 4 - 6

6. Závěr 6

Seznam použité literatury 7

 1. Úvod :

Období let 1890 - 1914 hrálo klíčovou úlohu pro vývoj mezinárodních vztahů v celém 20. století: v této době se začaly projevovat nepřátelské tendence mezi hlavními velmocemi, které způsobily vypuknutí první světové války. Ta se pak stala impulsem k vytvoření institucí kolektivní bezpečnosti (Společnost národů a Mezinárodní organizaci práce, viz čl. 1 - 26, resp. čl. 387 - 426 Zákona 1921), na jejichž příkladě je vystavěna i stávající OSN. Založení Společnosti národů se stalo předělem v historii mezinárodních organizací, kdy končí etapa prvních specializovaných mezinárodních organizací a nastává období pokusu podřídit mezinárodní systém správě nadnárodních institucí v souladu s myšlenkou idealismu W. Wilsona (Baňouch/Fedorko, 2001, 14-15). Ta způsobila následně vznik vědy o mezinárodních vztazích (první profesura byla zřízena na University of Wales v roce 1919, viz Hollis/Smith 2000, 5) a Panevropského hnutí hraběte Kalergie-Coudenhova, jehož se účastnili tehdejší i budoucí lídři Evropy jako např. Konrad Adenauer či dr. E. Beneš .

V roce 1861 se stává pruským králem Vilém I., který následujícího roku povolal do čela pruské vlády Otto von Bismarcka. Snahou nového kancléře bylo udržet pruský a později německý vliv v Evropě mírovou spoluprací s ostatními velmocemi. Ve své politice se řídil systémem uzavírání individuálních smluv mezi jednotlivými státy případně malými skupinami zemí. Klíčovými smlouvami konce jeho politické dráhy byl Trojspolek uzavřený roku 1882 mezi Rakousko-Uherskem, Německem a Itálií (Pečenka,Luňák 1998, 527-8). Tato organizace výslovně deklarovala, že není namířena proti tehdejší nejsilnější velmoci Velké Británii, což umožnilo uzavřít mezi členskými státy Trojspolku a Británií tzv. “Dohodu o Středozemí” v roce 1887. Snaha omezit ruský vliv v Evropě Bismarckovi nebránila, aby v roce 1881 ustavil “Druhou Ligu tří císařů” (Německo, Rusko, Rakousko-Uhersko; Kissinger, 1999, 164) či neuzavřel tzv. “Zajišťovací smlouvu” Německa s Ruskem (1887; viz Skřivan/Drška/Stellner, 1994, 185), dle níž měly obě zúčastněné strany zachovat neutralitu ve válce druhé strany s jinou velmocí. Tato středoevropsko-britská spolupráce neměla dlouhého trvání, jelikož roku 1888 král Vilém I. umírá a je po krátké době vystřídán Vilémem II. .

Názor nového císaře na mezinárodní politiku Německa se ostře lišil od názoru kancléře von Bismarcka, který nakonec v roce 1890 podal demisi.

Nový panovník učinil obrat v německé zahr. politice. V roce 1890 neprodloužil zajišťovací smlouvu s Ruskem na další období. Tento krok vyvolal v Rusku šok a pobouření, jelikož se jím Německo přihlásilo ke své primární orientaci na Rakousko-Uhersko - hlavního soupeře Ruska na Balkáně, o vliv na který bojovalo dále ještě Turecko. Ten umocňovala ještě existence Dohody o Středozemí mezi Velkou Británií a Německem, která ohrožovala ruské zájmy v Asii (Indie).

Ruskou reakcí bylo uzavření vojenské aliance s Francií v roce 1891 (Pečenka 1999, 117). I v samotném Rusku byla silná opozice proti tomuto kroku, jejím hlavním představitelem byl ministr zahraničí Giers, který doporučoval orientaci ruské zahr. politiky spíše na Německo. Mimo sporů v Evropě docházelo ke srážkám evropských velmocí v Zámoří. V roce 1891 se prudce zhoršil vztah mezi Ruskem a Velkou Británií kvůli územím sporům ve střední Asii, v roce 1893 se pak dostala do konfliktu Francie s Velkou Británií v Thajsku (Siam). Obava z izolace vedla nakonec Rusko a Francii k podpisu spojenecké smlouvy v roce 1894. Tato smlouva se stala základem vzniku Trojdohody v roce 1907.

Novým zdrojem nepřátelství Německa s dalšími velmocemi se staly dva nové německé kroky. Prvním z nich byla celní válka mezi Ruskem a Německem v roce 1893, druhým a důležitějším pak plán na vybudování silné německé armády a námořnictva. Zejména plán na vytvoření silného německého námořnictva (admirála von Tirpitze), které by se mohlo rovnat britskému, výrazně zhoršil vzájemné vztahy obou zemí, jelikož narušoval tradiční britskou strategii “two powers standard”, dle níž měla mít Británie více válečných lodí než dvě největší další námořní velmoci dohromady (Miquel, 1994, 85). Tento něm. krok znamenal britsko-německé závody ve zbrojení, jejichž finální fáze nastala v létech 1908-1909 (Kennedy, 1996, 312).

Nový německý císař začal praktikovat svou vizi tzv. “Weltpolitik”, která měla za úkol vytvořit z Německa světovou velmoc a nikoliv pouze významného evropského hráče. Německo začalo vytvářet již za jeho předchůdce vlastní kolonie (např. již od roku 1884 se stala něm. kolonií Namibie) a nově se začalo pokoušet o destabilizaci situaci v koloniích jiných států (např. verbální podporou búrských sil v Jižní Africe v roce 1896 (Kissinger, 1999, 192).

V létech 1898 a 1900 byly vydány v Německu zákony o výstavbě Bagdádské dráhy z Konstantinopole (dnešní Istanbul) do Kuvajtu, která ohrožovala britské zájmy v této oblasti. Británie se i v této chvíli snažila navázat přátelské vztahy s Německem a tehdejší britský ministr kolonií J. Chamberlain ještě v roce 1899 navrhoval vytvořit tzv. “Germánskou alianci” Británie, USA a Německa.

Británie navázala v roce 1902 první dohodu s neevropským státem, kterou se stala dohoda s Japonskem o neutralitě při sporu signatářů s jiným státem o Koreu či Čínu (Kissinger 1999, 195). Když v roce 1904 došlo k rusko-japonské válce kvůli posilování ruského vlivu v Koreji a v Mandžusku, zalekla se Británie svého zapojení do této války. Jelikož ani Británie, ani Francie se nechtěly stát součástí uvedeného konfliktu, rozhodly se uzavřít dohodu o rozdělení svého vlivu mimo Evropu. Výsledkem byla tzv. Srdečná dohoda z roku 1904, na jejímž základě získala Británie volnost v Egyptě a Francie naopak v Maroku.

Maroko se stalo hlavním cílem evropských mocností v této době a kvůli jeho ovládnutí došlo ke dvěma krizím (Pečenka, Luňák 1998, 300-301). První propukla v létech 1904 - 1905, kdy na základě francouzsko-britské “Srdečné” dohody a francouzsko španělské dohody z roku 1904 měla být tato země rozdělena mezi Francii a Španělsko. Francie navrhla marockému sultánovi v roce 1904 reformy, které by z jeho země udělaly fr. kolonii. V té chvíli se na stranu Maroka postavilo Německo, kterému se podařilo svolat tzv. “Algeciraskou konferenci” v roce 1906. Jeho návrhy však podpořilo pouze Rakousko-Uhersko, ostatní státy v čele s Francií německé návrhy odmítly. Vnitřní krize Maroka umožnila francouzskou intervenci v roce 1911, na kterou zareagovalo Německo vysláním dělového člunu Panther. Teprve britská podpora Francie donutila Německo ustoupit a přenechat Maroko Francii. Obě tyto krize Německo výrazně poškodily: nejenže se mu nepodařilo prosadit své požadavky a ztratilo tím část své velmocenské prestiže, ale především se mu podařilo utvrdit britsko-francouzské spojenectví. Příkladem může být podpis britsko-francouzské námořní smlouvy z roku 1912, která měla za cíl společnou obranu proti německému loďstvu.

V téže době se začaly zlepšovat i vztahy Velké Británie a Ruska. Výsledkem uvedeného procesu bylo uzavření společné dohody o Persii, Tibetu a Afghánistánu v roce 1907 (Kennedy,1996, 311). Postupné sbližování Británie, Francie a Ruska bylo dovršeno vstupem Británie do aliance Dohody v témže roce, čímž byl dovršen vznik “Trojdohody” - jednoho z významných aktérů první světové války.

Balkánský poloostrov býval tradičně zájmovou zónou Turecka (Osmanské říše), které od 16. století většinu Balkánu okupovalo. Po rakousko-tureckých válkách v 17. století se však začalo turecké panství v Evropě rozpadat. Mezníkem byl tzv. “Karlovický mír” z roku 1699, kterým Turecko ztratilo Uhersko a Sedmihradsko (Dorazil , 1997, 323). V 18. století začalo na Balkán pronikat Rusko, které porážkou Turecka ve válce v létech 1768-1774 načas získalo Valašsko. Významný vliv na uspořádání tohoto území měla rusko-turecká válka v létech 1876-1878. Rusko v ní zvítězilo a uzavřelo s Tureckem mír v San Stefanu (1878), jehož výsledkem byl vznik tzv. “Velkého Bulharska” pod ruským vlivem. S tím však nesouhlasily ostatní velmoci, zejména Rakousko-Uhersko, a proto svolaly kongres do Berlína, který původní mírovou smlouvu nahradil novou dohodou, na jejímž základě byla část území navrácena zpět Turecku a Bosna/Hercegovina byla předána Rakousko-Uhersku. Bulharsko bylo teritoriálně zmenšeno, avšak získalo formálně nezávislost (Kissinger, 1999, 159). Hlavou bulharského státu se stal synovec ruského cara Alexander I. Battenberský, který byl však orientován prozápadně a oporu hledal u Německa a Rakousko-Uherska. Záhy (1887) byl panovník nahrazen představitelem něm. šlechtického rodu Coburg-Gotha, což vyvolalo takové pobouření Ruska, že odmítlo prodloužit Druhou Ligu tří císařů (Skřivan/Drška/Stellner, 1994, 184).

Situaci na Balkáně zhoršila rakouská anexe Bosny/Hercegoviny v roce 1908 a zejména pak německý požadavek na její uznání Ruskem. Ruští spojenci Británie a Francie nebyli kvůli této skutečnosti ochotni riskovat válečný konflikt (území navíc fakticky patřilo monarchii již 30 let), a proto muselo Rusko ustoupit. Pokoření Ruska z bulharské krize z 80. let a z roku 1908 přesvědčilo vládnoucí rod Romanovců, že jediným skutečným spojencem Ruska na Balkáně je Srbsko. Tato úzká vazba obou států (podpořená shodným náboženstvím) přetrvala až do současnosti a v roce 1914 se stala jedním z hlavních faktorů způsobivších první svět. válku.

Ke změně rozložení sil přispěly i obě balkánské války konané v létech 1912-1913. Během první války porazilo Srbsko, Černá hora, Bulharsko a Řecko Tureckou říši a vytlačilo jí až k Istanbulu. Druhá válka pak vzešla z “jednání” vítězných států o dělení dobytých území. Impulsem byl požadavek Bulharska na Makedonii a Thrákii, který ostatní státy odmítly. Bulharsko bylo v roce 1913 poraženo a získalo pouze menší část z turecké kořisti. Obě balkánské války vedly k zformování dvou balkánských bloků, které se následně zapojily do první světové války: Turecko a Bulharsko se přidaly k Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie) v létech 1914, resp. 1915. Naopak Srbsko, Černá hora, Rumunsko a Řecko se připojily k mocnostem Trojdohody (Rusko, Británie, Francie; viz Dorazil, 1999, 329).

Balkán se stal formální záminkou ke vzniku první světové války, když byl v červnu 1914 srbským atentátníkem zavražděn arcivévoda Ferdinand a jeho manželka hraběnka Žofie Chotková. Rakouský nátlak na Srbsko a německý útok na Lucembursko a Belgii byl vyvážen rusko-francouzsko-britskou podporou těchto států.

Itálie se snažila být na počátku války neutrální a nepodporovala bojové akce Rakouska a Německa s odvoláním na to, že s ní tyto nebyly předem konzultovány a že se jedná o útočnou a nikoliv obrannou válku. Itálii se snažili na svou stranu přetáhnout jak zástupci Trojspolku, tak zástupci Trojdohody. Obě strany jí nabízely územní zisky na území Rakouska (Bolzano) a na Balkáně (Gorica, Istrie, Dalmácie). Italská strana viděla šanci na zvyšování svých požadavků vůči Rakousku. Překročila však únosnou mez, která by byla přijatelná pro monarchii, takže nakonec po odmítnutí svých požadavků se Itálie přidala v květnu 1915 na stranu Trojdohody (Čepelka, 2002, 19-21). V roce 1917 kvůli německé ponorkové válce přidaly na stranu dohodových mocností USA a vyhlásily Německu a následně Rakousku válku. Tím se všichni hlavní aktéři tohoto válečného konfliktu dostali na scénu a udržovali boje až do úplného lidského, ekonomického i politického vyčerpání Ústředních mocností (Trojspolku) v listopadu 1918.

Mnohokrát bylo v tomto textu použito slovo “válka” či “krize”. Uvedené termíny však nelze chápat pouze v odborné rovině jako slova popisující určitý stav mezinárodních vztahů. Je nutné vidět za nimi i tisíce a miliony mrtvých vojáků a civilistů, kteří při těchto událostech zahynuli. Bohužel, žádný z představitelů zúčastněných států nebyl popohnán k odpovědnosti za své činy, největším “trestem” bylo jejich sesazení z funkcí buď kvůli volebním výsledkům, vzhledem ke změně státních hranic (Rakousko) či způsobu vlády (např. přeměna císařství na republiku v Německu v roce 1918). Versailleská smlouva sice obsahovala pokus popohnat císaře Viléma II. před mezinárodní soud za okupaci Belgie (čl. 227 Zákona 1921), ovšem německý císař uprchl do Nizozemí, které nebylo jejím signatářem, a proto ho nevydalo k odsouzení. Právní systémy minulých i současných zemí obsahují ve velké většině ustanovení, že hlava státu není za své činy odpovědná (např. Ústava ČR, čl. 54, odst. 3), tudíž není možnost postavit ji před soud ani pro vyvolání války. Je s podivem, že i současné státy, které oproti zde diskutovaným zemím nepředstírají, že jejich vládce je “božského původu”, přesto zachovávají tento neodpovědný postoj. Doufejme, že vznik soudního tribunálu OSN a projednávání žalob na býv. hlavy státu tuto praxi překoná. Takovýto krok by mohl zabránit opakování dalších krvavých válek v budoucnosti.

1. Baňouch, Fedorko eds. (2001): Mezinárodní organizace, Brno, Masarykova univerzita

2. Čepelka (2002): Fronta v Dolomitech 1915-1917, Praha, Hodek - DTP Studio

3. Dorazil (1997): Světové dějiny v kostce, Vimperk / Praha, Papyrus / Jeva

4. Hollis, Smith (2000) : Teorie mezinárodních vztahů, Brno, CDK

5. Kennedy (1996): Vzestup a pád velmocí, Praha, Nakladatelství Lidové noviny

6. Kissinger (1999): Umění diplomacie, Praha, Prostor

7. Miquel (1994): Poslední králové Evropy, Praha, Mladá fronta

8. Pečenka, Luňák (1998): Encyklopedie moderní historie, Praha, Libri

9. Skřivan, Drška, Stellner (1994): Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1648 - 1914, Praha, ISE

10. Ústava 1993 (2002) ; In M. Buchel: software Ústavní zákony České republiky dnes a v minulosti

11. Zákon (1921) : Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem ; In Sbírka zákonů,

zákon č. 217/1921 Sb., Praha